Sezóny a písně
Tuhle fotku jsem udělal loni (nebo předloni?) v Central Parku. Už s sebou nenosím telefon, když jdu na procházku. Dřív jsem si ho zapomínal brát a pak jsem se rozhodl na to zapomínat dál. Chci se dívat na to, na co se dívám, abych experience pro ni samotnou. Cestou do parku jsem onehdy potkal jednoho člověka za another hleděli skrz objektiv iPhonu na kvetoucí třešeň nebo na červené tulipány na Park Avenue. Někteří psali zprávy a vůbec se neobtěžovali podívat. Růžové květy se chytaly do větru a padaly dolů jako sníh. Bylo to docela úžasné. Země byla pokrytá dekou z jemné růžové.
Dnes je teplo a vlhko a pak se spustí liják. Javor před mým oknem je už celý zelený.
Pořád píšu druhou knihu. Pracuji na ní každý den. Jak jsem nedávno říkal Gregorymu, píšu ji už rok a šest měsíců, minimálně pět hodin denně, sedm dní v týdnu (nebo někdy šest). Kolik je to hodin? Jsem ve třetí verzi a mám i verze ve třetí osobě, stejně jako v první osobě. Plus dva soubory vystřižených scén.
Je to trik, jak si to pamatovat everything, ale největší trik je udržet si perspektivu při přecházení od celkového obrazu k detailu a zpět. Někdy si myslím, že zachycuji něco jedinečného a dokonalého, a pak se podívám z jiného úhlu a uvědomím si, že jsem se odchýlil a musím se vrátit a pracovat od posledního, co působí autenticky. To je another past: tenká hranice mezi tím, co je srdečné, upřímné a co je sentimentální. Takže, je to tam a zpět, blízko a krok zpět. Číst od začátku. Střih, střih. Probudit se s novým nápadem, implementovat ho. Cítit inspiraci. Myslet si (mylně), že jsem na to konečně přišel. Ztratit tu perspektivu a tak dále. Pokud to někdy dokončím, napíšu pár písní.
Taky hodně čtu. Nedokážu si psaní bez čtení představit. Když se zaseknu, potřebuju se nechat unést tokem slov jiného autora — někoho, kdo mě inspiruje. Teď čtu Anne. Carsonráno jsem si četl ’s Men in The Off Hours. (“Březen vrhal své nože proti dveřím.”) Sněhovou královnu od Michaela Cunninghama (výborné). Co ještě? Povídky od Alice Munro a Edith Perlmanové. Obě píší pravdivé, uvěřitelné postavy a dialogy. Jsou to mistryně. Čtu si jejich povídky před spaním a doufám, že se ráno probudím s trochou něčeho od nich.
No teda leje! Přívalový déšť a slunce vykukuje zároveň. A teď hřmí. Teď déšť slábne…