Psaní pro spojení
První den roku 2014. Šťastný nový rok, přátelé a čtenáři.
Včera jsem viděl dokument s názvem Shepard and Dark o Samu Shepardovi a jeho nejlepším příteli, Johnnym Darkovi. Budu se na něj muset podívat znovu, protože byl tak vrstevnatý a pojednával o mnoha thingsPřátelství a stárnutí, muži a ženy, umění a život, samota a psaní a další. Témata jsou nastíněna tak nenápadně. Oba muži mají hodně co říct, něco z toho si protiřečí, a přesto je to všechno pravda. Každý z mužů vidí toho druhého jasněji, než vidí sám sebe.
Myslím, že ztrácím zájem o tento způsob komunikace. Nevím proč. Může to mít co do činění s předávkováním sociálními sítěmi, ne mým – protože se jich moc neúčastním – ale obecně. Stává se zřejmým, že tento způsob spojování je umělý a dokonce i iluzorní. Vzpomínám si, že někdo řekl – nevzpomínám si, kdo to byl, spisovatel nebo hudebník – že když píšeme, máme na mysli čtenáře, posluchače. Píšeme pro tohoto čtenáře a představujeme si, že jsme tou osobou přijímáni. To js děje, ale ne s our čtenáři. Jsme čteni (posloucháni) nezamýšlenými jinými. Přátelé a fanoušci a stalkeři, ale ne ten jeden.
Dřív jsem psal písně, které se bolestně snažily propojit, a tenhle blog, který jsem začal tak dávno, že se mu původně říkalo „online deník“, byl jejich rozšířením. Ale už necítím tu potřebu. Nevím, proč se to změnilo. Mám pokračovat v posílání těchhle poselství do světa? Z jakého důvodu? Pro potěšení ze samotného psaní? Za účelem sdílení knih, filmů a hudby, které miluju? Snít, filozofovat? Udržovat komunikační kanály otevřené? Pro případ, že na tom záleží? Pro případ, že posloucháte?
Teď je ráno poté, co jsem napsala výše uvedené, a má prohlášení se zdají být ukvapená a dětinská... Co je to za novoroční poselství, když do světa posílám zprávu, že nechci komunikovat prostřednictvím psaní? Je to naprostá nepravda. Také tato myšlenka "toho pravého" mě dnes vůbec nezajímá a chci tu hloupost vymazat, ale nechám ji tam, ať si ji každý přečte v celé její nezralosti a pomýleném romantismu. Je zřejmé, že v mé hlavě je víc než jeden hlas.
Někdy mám pocit, jako bych byla žena, která mluví sama se sebou (nebo se svými kočkami). Někdy mám pocit, že psaní je způsob, jak rozmotat zamotané myšlenky v mé hlavě. Někdy se nemůžu dočkat, až se podělím o něco, co si myslím, viděla jsem, četla jsem nebo slyšela jsem. Někdy chci vidět, jak se mé myšlenky stávají jasnými na stránce (obrazovce).
Včera večer jsem večeřel se skupinou přátel z mého spisovatelského kroužku a moc jsme se bavili. Když jsme se loučili, dvě ženy, obě mi velmi drahé, stály vedle sebe a vyzařovaly ze sebe lásku ke mně a to mě velmi dojalo.
Měla jsem na sobě taky ten krásný kabát, co mám, ten, co jsem si koupila před lety na nákupech s Harriet v Bostonu. Kamarádi mi ho pochválili a já jim řekla, že jsem se naučila nakupovat od Harriet, a trochu jsem jim o ní vyprávěla, a stýskalo se mi po ní. Zítra má narozeniny.
Rád píšu a mám rád vás všechny, kdo to čtete. Opravdu. I když vás neznám. I když jste blázni (samozřejmě já taky někdy). Všechno nejlepší v roce 2014. x